Alergie – je přehnaná, neúměrná reakce na běžný zevní podnět.
Alergická reakce u zdravého (nealergického ) člověka – tzv. reakce opožděného typu. Tento typ reakce se objevuje jako kožní erupce po některých opakovaně používaných chemikáliích (hlavně v domácnosti) nebo kosmetických přípravcích. Je způsoben aktivovanými T lymfocyty a ne protilátkami.
Alergická reakce u alergické osoby. V tomto případě jde o atopickou alergii, protože je způsobena neobvyklou reakcí imunitního systému. Sklon k alergii je geneticky daný a je charakterizovaný přítomností velkého množství imunoglobulinu E v krvi. Imunoglobuliny E mají velkou afinitu k bazofilům a mastocytům. Jediný mastocyt na sebe může vázat tisíce IgE molekul, a jestliže se na několik z těchto IgE naváže alergen (antigen), dojde k okamžité reakci. Mastocyty a bazofily vyplaví množství mediátorů: histamin, serotonin, heparin, proteázy a jiné látky aktivující neutrofily nebo destičky. Rozšíří se cévy, zvyšuje se permeabilita kapilár a stahují se hladké svaly. Podle tkáně, ve které k reakci došlo, může nastat různý typ alergické reakce: anafylaxe, kopřivka, senná rýma, astma.
AIDS (Acquired Immunideficiency Syndrome – syndrom získané imunodeficience) je infekční onemocnění imunitního systému. Je způsobeno retrovirem HIV (human immunodeficiency virus), který selektivně napadá a ničí buňky imunitního systému. První případ byl popsán v roce 1981 a od té doby se toto onemocnění rozšířilo po celém světě. Přenos je možný buď pohlavním stykem, krví, nebo při porodu.
HIV napadá v těle především T4 lymfocyty (pomocné lymfocyty) a makrofágy. V krvi se naváže na vybrané specifické antigeny, poté vstoupí dovnitř buňky a pomocí reverzní transkriptázy přepíše svoji RNA do DNA buňky. Buňka pomocného lymfocytu je ústřední buňkou v řízení imunitních pochodů v těle. Rozpoznává cizí antigeny, pomáhá aktivovat tvorbu protilátek v B-lymfocytech a pomáhá aktivovat cytotoxické lymfocyty a NK buňky. Jejím vyřazením je poškozena celá imunita. Virus pak přechází do latentního stádia, ve kterém vytrvá až několik let. Během této doby může být pacient bez příznaků (asymptomatický) a infekce může být prokázána jen serologicky, důkazem protilátek proti virovým antigenům. Tyto protilátky jsou detegovatelné 1 až 3 měsíce po infikování, ale nejsou schopné organismus proti infekci ochránit.
Po napadení HIV se u některých pacientů vyvine syndrom podobný mononukleóze, provázený horečkou, svalovými bolestmi, artralgiemi, zvracením, bolestmi hlavy a bolestmi v krku. Akutní fáze je pak vystřídána fází latentní, při které je pacient několik let bez příznaků. Pak se začne rozvíjet fáze lymfadenopatie se zvětšenými uzlinami, teplotou a únavou. Poslední stádium začíná náhle prudkými horečnatými infekčními stavy, způsobenými oportunními (původně neškodnými) infekčními agens. Onemocnění končí zpravidla smrtí.
Autoimunitní (autoagresivní) onemocnění – jsou onemocnění, při kterých je poškozena schopnost imunitního systému rozeznávat vlastní buňky od cizích, a tím dochází k poškození vlastních tkání. Mezi předpokládané mechanismy vzniku těchto onemocnění patří genetická predispozice, interakce s chemickými, fyzikálními (záření) nebo biologickými (viry) jevy, které spouštějí imunitní odpověď i na vlastní antigeny.
Příklady autoimunitních onemocnění: imunokomplexová glomerulonefritida, inzulindependentní diabetes mellitus, myasthenia gravis,revmatická horečka, lupus eythematodes a další.